Od září 2014 do jara 2015 jsem žil v neobydlené barokní faře v Nečtinech. Toulal jsem se po okolí a poznával tamní krajinu. V místním konzumu se šuškalo o „potulném mnichu“.

Výpisky z deníku

17. září 2014. Přistěhoval jsem se na Manětínsko, kde budu bydlet několik dlouhých měsíců. Útočištěm mi je skvostná barokní fara v Nečtinech na prahu širých borových lesů. Vidíte ten kostelík? Tak hned u něj si žiji svůj sen.

18. 10. 2014. Můj pokoj na faře je vyloženě neútulný – v podstatě jen holé stěny a kamenná dlažba. A protože si na cesty s sebou moc věcí neberu, probádal jsem faru od sklepů po půdu a ledasco vyštrachal:

• velký huňatý koberec jako izolace od prochladlého pískovce
• dřevěný stůl, který připomíná klavír
• kostelní štafle jako otevřená skříň
• zrezivělá lucernička
• váza, kterou jsem zkrášlil haluzí šípku
• špalek a sekera na štípaní dříví
• obří valoun křemene pro potěchu oka
• tenké břidlicové tabulky pod svíčky, které v 18. století opracoval barokní „břidličkář“ (ano, toto řemeslo tu opravdu existovalo)
• ovčí houni jsem si přivezl – cestuje se mnou všude

Nemohu se té prosté krásy nabažit 🙂

1. 10. 2014. Nosím si domů podzim. Ve všech jeho barvách a příchutích. U kamen se rdí vyzrálé šípky, sklidil jsem i rakytník, hrušky, švestky a zplanělá jablka (z nich jsou nejlepší křížaly!) a také hříbky (tady se nesbírají, ale opravdu sklízejí). V zimě pak jen pootevřu dózu a všechny ty nasušené příměsi babího léta se opojně vyřinou, jako by znovu bylo září.

2. 10. 2014. Nejlahodnější čaj, co jsem kdy pil! Namočil jsem překypující hrst čerstvých šípků. Potom přidal pokrájená jablka a hrušky a vše zvolna přivedl k varu. Ale nevařil jsem to, jen občas se vynořilo pár bublinek. Asi po deseti minutách této předvroucí lázně se zrodil sladkokyselý nápoj, který ani netřeba medovat. Do čaje jsem si dal i pár bobulek rakytníku, což byla absolutní vitamínová bomba 🙂

20. 10. 2014. Už nějaký ten pátek jsem se těšil, že se podívám do Žihelského lesa. A čím že je tak výjimečný? Představte si les se spoustou zkamenělých bochníků chleba, velkých i menších, ještě nenačatých i zakrojených – takhle nápaditě tu zvětrává tzv. „tiská žula“. Ta je navíc mimořádně kvalitní a byla použita na mnoha významných stavbách – tmavé pásy v dlažbě na III. nádvoří Pražského hradu, pražské metro, někdejší Stalinův pomník na Letné…

31.10.2014. Ještě nikde jsem neotevíral okno s takovou rozkoší, jako tady v mém pokoji. Hledím jím přímo na dvůr, nad jehož zdmi se k nebi vzpínají štíhlé osiky. Jejich listy, teď v říjnu prozlátlé, třepotají se v opilé něžnosti, šumí, ševelí, hučí, ba dokonce bouří, to záleží jen na náladě větru. Melodie osik je tolik odlišná od melodií všech ostatních stromů, je to dáno zploštělými řapíky listů, do nichž se vítr vdouvá jako do plachet korábu. Horlivě jim naslouchám, protože s každým prochladlým ránem jsou tišší a tišší a brzy utichnou docela. A tak si v tom doznívajícím příboji tónů a smyslů lahodím, že u nás není zvučnějšího stromu.

26.11.2014. Kostel právě odbíjel půlnoc, když jsem se po úzkém schodišti vplížil na farní půdu. Umlkl jsem a nehnutě postál v zaprášené tmě. Deset! Jedenáct! Dvanáct! — — — Zvon se dochvěl po posledním kovovém úderu a na půdě zavládlo přidušené ticho. Rozpukaná podlaha čpěla výkaly kun – bože, ten zápach! Zapálil jsem svíčky. Oranžové světlo se vpotácelo do tmy a v jásavém mihotu rozkrývalo nastřádaná tajemství: pod krovy omšelé obrazy svatých a umučená plátna křížové cesty, vetchý nábytek, těžká obřadní roucha, stohy modlitebních knih v němčině, dobové fotografie, plechová vědra, „boží oko“ v prstenci vyřezávaných paprsků slunce a mnohé další – poněkud zemdlelé – relikvie. Hleděje do vrásek zestárlé půdy, poddával jsem se její čaromoci. Snažil jsem se zachytit každičký její výjev, neb ráno bude všemu konec, půda se stěhuje.

Fotogalerie